Vyhoření. To není nikoho přání, aby tak dopadl, ale děje se to...stále častěji...díky komu?

Když vidím v dnešní době naší společnost, tak mám z mnoha lidí pocit, že neberou tuto dobu koronavirovou jako dar či minimálně možnost ke změně. 

Stále je ovládá stres, který je může v mnoha případech dostat tak, že přijde rychle syndrom vyhoření.

Nějak si říkám, že nynější situace pro zvládání stresu je pro nás nyní lehčí díky zkušenostem, které jsme díky čokoládovému businessu zažili v Dubaji či Ománu.

Když Vám někdo v logistickém parku nechá roztopit čokoládu za 1,5 mil, tak se už z nějakých věcí "hroutíte" méně. Stejně tak, jako když vás někdo okrade, což se nám stalo za těch 10 let, co ten business dělám, už několikrát.

Naše emoce jako radost či smutek jsou odvislé od toho, zda jsme si vědomi toho, že je můžeme ovlivnit svobodnou volbou.

Pro mě je řešení edukace, ale ještě plněji edukonec. To zmiňuji i ve své knize Síla hotentota.

Edukace, vzdělávání je jedna věc, ale pokud nepochopím, že to, co jsem se naučil mám převézt i do praxe, tak se stále budu pohybovat hodně na povrchu a nikdy nebudu umět jít do hloubky, která mi dá možnost uvědomění a tím pádem i svobodné volby.

Představte si třeba takový pohyb při sportu.

Pokud se rozhodnu, že si půjdu zaběhat, zaplavat, hrát beachvolejbal či basketbal a nenaučím se techniku pohybu dokonale a budu "pouze" vědět, jak mám vystřelit na koš, či zasmečovat, tak ten pohyb sice může být pro danou chvíli v pohodě, ale také si klidně můžu v pohodě své tělo odrovnat.

V tomto případě bych to přirovnal, že sportem k trvalé invaliditě, ale to jen proto, že mi chybí pokora k vlastnímu konání.

Pokud pokoru najdu a uvědomím si, že pohyb, třeba při smeči může být dokonán pouze v případě, že mám sílu si přiznat, že se mám stále co učit a zkoumat, jak to můžu vykonat co nejdokonaleji, tak se pak může a dost pravděpodobně stane, že se dostanu do fáze flow (transu).

V tu chvíli totiž doopravdy vykonám ten pohyb dokonale, zasmečuji, hodím na koš, ale nebudu lpět na výsledku.

Může se totiž stát, že zasmečuji úplně nejdokonaleji, nejkrásněji, ale proti mě bude stát nejlepší hráč světa a ten ten míč vybere a následně mi ho vrátí.

Proč bych z tohoto měli mít stres?

Místo toho bych měl mít radost, že jsem si s ním zahrál a odehrál jsem dobrý a kvalitní zápas.

Stejně tak bych měl přistupovat k životu a každodenní aktivitě, kdy jako leader ne ostatních, ale hlavně svého života zajistím, že můj osobní rozvoj bude každý den na hlubší úrovni než bych den předtím. Pak se může spojit síla s radostí každodenního života a můžu si dovolit nechat plavat věci, které se nedají pochopit hlavou.

Důvěra v tuto cestu je důvěra v sebe sama. Důvěra ve vlastní volbu. A jak říká Simon Sinek: být lídr znamená změnit svůj životní styl. Jste na to připraveni?

Copak chcete nechat své okolí ovlivnit, jak budete radostní a třeba se dostanete do situace na hraně jen proto, že si neuvědomíte, co vlastně chcete?

Co vlastně chcete?